Jít s odvahou krok po kroku

Dlouho jsem na svém blogu nic nového nezveřejnila. Totiž…pokud nemám o čem psát, nepíšu. Neumím a nechci tvořit jen pro samotné psaní. A věřím, že ani vy byste nechtěli číst jen pro samotné čtení. Dnes však mám na srdci něco, o čem jsem se rozhodla s vámi podělit.

V posledních týdnech a měsících jsou se mnou přítomny celkem zásadní otázky.

Kdo jsem?
Kam mířím?
Proč tady jsem?
Co určuje mou hodnotu?

Přestože na těchto tématech pravidelně pracuji s účastníky mých seminářů a já sama jsem jim ve svém životě už věnovala nespočet hodin, stále se mi na rostoucí spirále života vracejí. Je to pokaždé jiné a v jistém smyslu stále stejné. Spouštěčem bývají významné životní milníky.

Jeden z nich právě proživám. Loňský opičí rok byl pro mě plný emocí a velkých zvratů, což někteří z vás určitě poznali a zažívali také. Rozhodla jsem se, že jediný způsob, jak bych mohla tu jízdu na horské dráze zvládnout, je jít krok po kroku vždy za tím, co právě vidím a cítím jako správné.

Důvěřovala jsem své intuici i tomu, kam mě život vede. A tak jsem šla. A k mému velkému překvapení jsem dokráčela do bodu, kdy jsem cítila, že potřebuji opustit společnost, kterou už několik let vedu. Podílela jsem se na jejím vybudování, dala jsem do ní své srdce i duši, její tým je mou druhou rodinou. Přesto byl můj pocit správnosti tohoto kroku pro všechny zúčastněné natolik silný, že jsem ho nemohla ignorovat.

Přiznám se však, chtělo to odvahu a ještě stále si ji to žádá.

ODVAHU
přiznat si, že to, co jsem tolik let budovala a do čeho jsem vkládala tolik energie, mě už nenaplňuje.
ODVAHU
opustit pocity jistoty s vědomím toho, že nevím, co dál.
ODVAHU
dopřát si prostor pro své „nevím“ a setrvávat v něm tak dlouho, dokud nepřijde odpověď na otázku, co dál.
ODVAHU
opustit svůj tým, své milované „děti“ a dovolit jim dospět a jít jejich vlastní cestou.
ODVAHU
dovolit si plakat a cítit smutek a bolest spojené s mým odchodem, a to i před týmem.
ODVAHU
čelit svým obavám a strachům, které se vyrojily jako houby po dešti.
ODVAHU
přiznat si, že jsem se nevědomky ztotožnila s rolí líderky a ředitelky firmy a někde cestou ztratila sebe sama.

Jdu tedy odvážně dál. Krok po kroku. A důvěřuji, že mě mé kroky vedou jediným správným směrem – cestou mého srdce. Mé další kroky vedou do pouště. Brzy odjedu na pouť Saharou, kde věřím že najdu odpovědi na mé současné otázky. A třeba i něco víc…

A tak vám všem ze srdce přeji, abyste i vy měli odvahu kráčet svou vlastní cestou, ať už je jakákoliv. Není potřeba vidět, kde končí. Postačí, když po ní budete kráčet hezky krok za krokem. Odvážně a s důvěrou.

P.S. Nebyla bych dnes tam, kde jsem, kdybych neměla svůj kruh žen-líderek. Pravidelně jsem se v minulém roce scházely a společně sdílely naše radosti i starosti, úspěchy i neúspěchy, nápady i otázky kolem naší práce, podnikání i našich životů. Jsem za to vděčná a mám velikou radost, že i v letošním roce se sejde nový kruh s novými ženami, ve kterém se vzájemně obohatíme.