Když duše řekne, že je čas…

Je druhý den výcviku poradních kruhů a já si cestou z oběda povídám s jednou z účastnic o našich pracovních zkušenostech. Z představení na začátku výcviku se známe jen křestním jménem. Zmiňuji svou poslední manažerskou pozici a spolupráci s Davidem a Alicí Kirš. “Počkej, ty jsi TA Bohdana? Kabátová? Co byla v Ženy ženám? Tak tu znám!” Nastal krátký okamžik ticha, po kterém jsme obě vyprskly smíchy. “Tak tos řekla přesně. Znáš ji. Teda…možná jsi ji znala tak, jak to bylo možné přes monitor počítače. Ale já už nejsem ona.” odpovídám jí se smíchem i vážností zároveň a hlavou mi začíná běžet příběh mých posledních dvou let.

Jiný den, na jiném místě, s jinou ženou. Doprovázím klientku na její pouti v Krkonoších. Svěřuje se mi, že se jí splnil velký sen – setkat se se mnou. Vypráví mi, jak mě viděla mluvit a tančit na velkém pódiu, jak mě i ostatní přednášející obdivovala a jak si říkala, že by chtěla být jako my – taky tak nádherně ženská, úspěšná, krásná, spokojená a šťastná, ale že to nikdy nedokáže. “A teď tady s tebou sedím v lese, mluvíme se stromy, pozorujeme veverky a já tě mám možnost poznat a vidět tě takovou, jaká doopravdy jsi. Jsem tak ráda, že to celé byla jen chiméra a já můžu svůj příběh o tom, že nikdy nebudu jako vy, propustit!” S dojetím se dívám na ženu vedle mě a hlavou mi běží myšlenky na to, kým jsem byla, kým jsem dnes a na cestu, kterou jsem ušla.

Čím to je, že se množí setkání, která mi připomínají mou minulost? Proč se to děje? Co mi mají ukázat? Uniká mi něco? Ptám se sama sebe a jak to u mě poslední dobou bývá, odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Je čas jít znovu s kůží na trh. Je čas nechat se vidět v tom, kým dnes jsi a v co věříš. Už je čas.

Ta odpověď se mi nelíbila a při představě, že bych ji měla následovat, jsem se vnitřně kroutila jako had. Nejsem připravená. Nemám pocit, že bych měla hotovo. Mám toho ještě tolik před sebou! Co když mě a mou cestu nepochopí? Co když si budou myslet, že jsem blázen? Co když mě nepřijmou? Co když budou chtít tu starou Bohdanu a budou zklamaní? Co když…? Co když…?!

Mé obavy a strachy bily hlasitě na poplach. Tuhle hru už znám. Hrajeme ji spolu odjakživa. Já však chci jít dál i přes veškerou jejich snahu mě zastavit. A tak přišel hluboký nádech, výdech a stejně jako už tolikrát v životě jsem udělala další krok. Sedla jsem si k počítači a začala psát tento blogový příspěvek.

Pokud teď čekáte, že se dočtete, kým dnes jsem, asi vás zklamu. Sama si totiž tuto otázku občas kladu a nemám na ni uspokojivou odpověď.

Mohla bych napsat příběh o manažerce a úspěšné podnikatelce, která v sobě objevila průvodkyni a šamanku a která od budování týmů a firem přešla k doprovázení lidí na jejich cestě životem a která je teď nejšťastnější, když sedí na louce a pozoruje káňata, když putuje po horách a komunikuje s přírodou nebo když se její bosé nohy dotknou saharského písku.
Mohla bych napsat příběh o ženě, která odvozovala svou hodnotu od rolí, které v životě zastávala jako dcera, matka, manželka či podnikatelka a která se zhroutila, když iluzi svých rolí prokoukla, jen aby se znovu postavila na nohy, objevila svou skutečnou hodnotu a stála v životě sama za sebe.
Mohla bych napsat příběh o ženě, která se v životě potkala s mnohými démony a podstoupila nejednu těžkou zkoušku, aby mohla poznat skutečnou podstatu důvěry, odevzdanosti, víry, přátelství či lásky a zažívat je v obyčejnosti svých dnů.
Byly by to však jen příběhy. Byla by to slova, za kterými si každý čtenář vytvoří vlastní obraz, který nemusí být pravdivý.

Ano, je několik věcí, které dnes o sobě s jistotou a pocitem pravdivosti říct můžu. Třeba to, že se cítím být neustále na cestě, která mě každou hodinu, každý den vede blíž k mé podstatě, k jádru mé duše. Ta cesta mě vzrušuje a zároveň občas děsí. Nebo to, že mě těší, když se o svou cestu a na ní nabyté zkušenosti dělím s ostatními. A také, že miluji přírodu a kontakt s ní. Věřím v její hlubokou moudrost, léčivou sílu a v to, že je zrcadlem naší duše. Mohla bych psát dál a dokázala bych vymyslet mnoho dalších vět. Ve skutečnosti se mi však chce říct jen jedno.

Pojďme se setkat osobně. Přijeďte za mnou, kamkoliv vám bude milé (do Beskyd, do Krkonoš nebo na Saharu) a pojďme se vzájemně poznat a obohatit skrze naše životní příběhy a zkušenosti. Přijměte mou pozvánku a zažijte na vlastní kůži to, v co věřím a co mě dennodenně provází v mém vlastním životě. Pak nebude potřeba tolika slov. Nahradí je prožitek, který věřím, že je mnohem víc.

Bude mi ctí a radostí vás osobně poznat a stát se svědkem vaší cesty 🙂